fbpx

Jak táta Luboš svolával komunisty

Jak táta Luboš svolával komunisty

Jako malá jsem byla hodně svého názoru si prosazující dítě, které vzdorovalo povětšině rozhodnutí rodičů.

Po zjišťujícím rozhovoru s mámou, s cílenými otázkami na to, jaké jsem byla dítě, mi hned u první odpovědi bylo jasné, že jsem byla “TO VYHROCENÉ”, které nikdo nechtěl hlídat.
V podstatě dle dnešních tabulek na všechny děti, bych na sto pro měla papír na hlavu. Ovšem nejsem si zcela jista, co nejrůznějšího by v něm stalo a kolika  definicemi a slovními lékařskými obraty by byla popsána má dětská paličatost, prodchnuta touhou po dobrodružství, přikořeněna krapítkem lásky k neustálému pohybu a nadmíru používání svého hlasového ústrojí. A to především v takovém projevu, který byl pro jiné méně než běžným.
V kostce: hyperaktivní děcko, závislé na každém kroku své mámy, prosazující si za každou cenu svůj názor
Jak tomu tak u mě bývalo. Nechtěla jsem poslouchat to, co mi rodiče řekli jako příkaz.
Především jsem nesnášela usínání! Plnění povinností které spánku předcházel,  mě na tomhle denodenním rituálku zas tak nevytáčelo, ale co mě vyloženě ŠTVALO, byl fakt, Že JÁ jediná byla ta, co si MUSELA jít hajnout na matraci (jako malá jsem já ani rodiče neměli postel) a jakože jít spat! Usínat! Válet se, čekat na něco, co nevím, kdy přijde a u toho nevykonávat žádnou činnost – to opravdu byla frustrující skutečnost pro mé dětské období. To ano! Ale…. to! To nejhorší! Byla skutečnost, že JÁ jediná byla ta, co tohle všechno  musí snášet. Jen já! Ani máma. Ani táta. Jen jáááááá!!!
To mě nadzvihalo!!!! A vyvztekávalo do nepříčetnosti!
Absolutně jsem nemohla snést věci a rituály, které ke spánku nejenom dospělého ale i povětšinou dítěte patří.
Takové věci ve mě vyvolávaly až agresy a touhu někoho umlátit!!!!

Především to bylo, když se zhaslo a byla tma! – tzn. když někdo svým jasným činem, tedy pouhým zmáčknutím vypínače, dal jasně najevo to, že je čas odpovídající spánku a tak k tomu upřizpůsobil i prostředí.

No to byl pro mě konec!!!! Já hypala a kopala snad do všeho, co bylo v nejbližším kontaktu se mnou! Mohla jsem se s toho zcvoknout!!!!!
A druhou věcí, vyvolávající ve mě stejnou NAŠTVANOST jako u tmy. Bylo zpívání ukolébavky!!!!!!
,,No to se snad ZBLÁZNILA???!!!” Mi jako první naběhlo v myšlenkách, když mě jako malé mamka zazpívala pár prvních slov z dětské konejšivé, hladivé lidové písně – “Černé oči”.
S navazujícím pocitem trapnosti za to, že máma zpívá takovou písničku!
“Ta melodie!!!!!!!!!” Drala mi kosti!
Stačila jedna tónina, pár slov a….. Zas ten stejnej amok! Agrese! Kopání! S cílem dát mámě za vyučenou a důrazně ji přiučit tomu, aby dál, nikdy, ale nikdy už tuhle trapárnu nevypustila z úst!
A přesně tohle moje chování bylo spouštěčem něčeho, co je reálným jádrem, skutečnou podstatou a hlavním důvodem toho, proč tato historka bude sepsána a mnou archivována….
Jako u každé běžně fungující rodiny s dvouma rodiči, byl táta ten, kdo byl pro mě TA hlavní autorita. Ten od koho jsem vždy dostala TU výstrahu k tomu, že už “se něco děje!” A že i muže být zle, pokud budu takto pokračovat. 

U nás se tomu dělo tak, že ve výše popsaných událostí mého “zlobení”, taťka používal zastrašující prvky! 

 

To přesně v krocích znamená,  že ukončil právě provádějící činnost, zrychlil krok směřovány svou chůzi tam, kde jsem se zrovna nacházela, se zvýšenou rychlosti jeho chůze šla v ruku v ruce i zvýšená hlasitost dopadu jeho chodidla na podlahu. To pro mě i v pozdějším věku bylo jasným, pro mě skličujícím znamením NAŠTVANOSTI otce a toho, že už po mě jde! Ale ještě ho stále nevidím. Dupot jak z koňského spřežení! 
Vycházející jakoby z ničeho, co bych z místa, v něm já se právě nacházející, byla schopna spatřit.
Ovšem… nejenom dupot ale i táta se během okamžiku dostavil do místa jeho určení –
– ke mě! 
Tu  kde se vzala, tu se vzala
z jeho pořvávajících úst, v basových tónech, 
ta nechvalně známá fráze: 

,,Ještě jednou Terezo a zavolám KOMUNISTY!”

A věděla jsem! Že je zle!
 Protože když táta už na mě chtěl volat komunisty,
 bylo ouvej! 
…..i když jako malé dítě jsem neměla tušení, co si pod pojmem “komunista” mám přesně představit. Ale byl pro mě činitelem k tomu, propustit uzdy své fantazie, ohraničující její rozměry ty fakta, která otcem byla přesně o nich dána. 
Tedy že to jsou “ti – oni – někdo”, kdo běžné chodí strašit děti, které zlobí a neposlouchají své rodiče.

Ale vězte, i když jsem věděla, že je zle, že taťka už, už bude volat ty komunisty, byli pro mě právě ony bubáci, spouštěčem pocitu hrdosti, víry ve vlastní vychytralé schopnosti a znalosti své „jedinečnosti“ – tedy prvku který mě svou typičností odlišoval od druhých děti – a to vše  na vědomě úrovni. 

HAhaha, asi komunisti
Je tomu tak proto, že jsem vždy věděla, že kdyby náhodou  fakt na mě přišli, tak hned z prvu, co mě spatří se strašně leknou – budou zmatení a pocítí pocit nejistoty- že něco není v pořádku a podle jejich plánu, protože dle mého jasného úsudku, každý komunista, co si přišel vyzvednout zlobivou holku, byla jeho typ! 
A to je děvče s klíčovým atributem, pojící všechny takové holčičky –  dlouhé blonďaté lokny a kadeře sepnuté vzadu na hlavě červenou velkou mašlí. 
,,Přesně tak holčičky vypadaly. Toho byli znalí všichni komunisti, co chodí na děti.” Říkala mi moje hlava. A to zřejmě takto komunisty škatulkující do jednoho pohledu na děvčata jen proto, že mým názorem a naučeným pohledem na to, jak mají všechny dívky vypadat, odpovídal právě jejich omezené představě na nás.
A já! Zrovna já! Tenhle “styl” – který byl  jádrem jejich očekávání i ode mě, jakožto od holčičky, až mě prvně uzří, byl narušen tím, že JÁ nejsem právě taková jak OČEKÁVAJÍ! 
Že JÁ! JÁ jsem jiná! 
A že už proto mám nad nimi z půli vyhráno. Protože kdo bude vyveden z míry, až se za mnou dostaví? Já nebo oni? Oni! 
Oni se přeci budou cítit trapně, nevědíc, jak se najednou chovat a co dělat. Já je do takového stavu nejistoty přeci dostanu a to jen tím, že prostě jsem taková, jaká jsem! Nevynaložím ani krapet úsilí k tomu, abych s nimi nebo proti nim, bojovala. Ani abych se obhajovala a kajícně se ze svých činu hájila. 
Jen tím, že jsem byla JINÁ a svá, jsem vždy věděla, i když už táta svolává ve výšinách svého hlasu veškerý existující komunisty, že si na mě nepřijdou. Vzápětí co mi vrazí do dveří, se stejnak zahalekají, otočí se na podpatku, táhnoucí zase odkud přišli! 
A JÁ! Já! Si budu zase moci , během “ tereziných procesu” se spánkem se pojících, úplně na klid, různorodým způsobem stavit proti tomuto rozhodnuti rodičů. Které mnou nezištně manipuluje.  Nikdo totiž nebude mnou, mými rozhodnutími a mou až nadmíru svobodomyslnou duší nikterak manipulovat! 
(Omlouvám se, že chybí čárky a háčky, ale psala jsem to na mobilu a nechce se mi to celé upravovat.
+ za případné chyby, )Satira  T. M.

Příspěvek vytvořen 19

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Související Příspěvky

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek